Foto & Video JirposFilm.

Velké Losiny ležící severně od města Šumperka v malebném údolí řeky Desné jsou jedním z nejnavštěvovanějších míst jesenického podhůří. Jsou známé nejen svou bohatou a zajímavou historií, staletou lázeňskou tradicí, ale i řadou cenných kulturních památek. Zcela právem k nim náleží také velkolosinská ruční papírna, jež byla na zdejším panství moravského rodu pánů ze Žerotína založena na sklonku 16. století.

Papírenskou manufakturu dal vybudovat v místech bývalého obilního mlýna Jan mladší ze Žerotína. Podle svědectví pramenů zahájila papírna výrobu jako jeden z podniků rozvíjejícího se vrchnostenského hospodářství někdy v rozmezí let 1591 -- 1596. Zcela poprvé pak existenci papírny připomíná její dosud nejstarší známá průsvitka z roku 1596 v podobě žerotínského erbu -- lva s korunkou stojícího na třech pahorcích. Od svého vzniku byl podnik až do 2. poloviny 18. století spjat s osudy velkolosinského dominia a jeho žerotínských držitelů.

Během staletí se v držení papírny vystřídala celá řada papírnických rodin a mistrů. Již v roce 1603 Jan mladší ze Žerotína podnik emfyteuticky odprodal prvnímu známému papírníkovi Ondřeji Klugovi. Po celé 17. a 18. století zásobovala papírna produkcí zejména psacích, konceptních papírů a lepenky své nejbližší okolí. Některým papírníkům se zde příliš nedařilo. Do historie papírny zasáhly i zdejší nechvalně známé čarodějnické inkviziční procesy poslední čtvrtiny 17.století, když se v roce 1680 jednou z jejich prvních obětí stala i manželka losinského papírníka Barbora Göttlicherová. Roku 1729 byl žerotínskou vrchností do papírny pořízen převratný vynález -- holandr k přípravě papíroviny, patrně jako první zařízení tohoto druhu na Moravě. I přes snahu žerotínských majitelů zdokonalovat a modernizovat výrobní postupy se zdejším papírníkům, kteří zde působili jako nájemci, nepodařilo prosadit se v konkurenci svých blízkých konkurentů, zejména papírny šumperské. Snad i proto roku 1778 hrabě Jan Ludvík ze Žerotína podnik prodal papírnickému mistru Matyáši Wernerovi ml., který jej po dlouhé době přivedl k období rozkvětu a prosperity. Právě v tomto období přelomu 18. a 19. století získal soubor objektů ruční papírny svou dnešní pozdně barokní a klasicistní podobu.

Rozmach strojní průmyslové papírenské výroby poloviny 19.století byl v celoevropském měřítku příčinou těžké výrobní a odbytové krize papírenských manufaktur a jejich rychlého zániku. Ve Velkých Losinách se produkci ručního papíru podařilo udržet díky podnikavosti Antona Schmidta st., jehož rodina papírnu koupila roku 1855. Vedle bělidla, textilní a papírenské výroby zde byla roku 1913 uvedena do provozu i vodní elektrárna. Objevení vynikajících filtračních vlastností ručně čerpaného papíru a posléze i jeho renesance v uměleckých kruzích umožnily tradičnímu papírnickému řemeslu ve Velkých Losinách přežít nejtěžší období a přenést se díky své originalitě a kvalitě až do současnosti.

V roce 1949 se papírna stala součástí národního podniku Olšanské papírny, později akciové společnosti, zabývající se papírenskou výrobou v několika strojních průmyslových papírnách na Šumpersku. Od roku 2006 je sídlem samostatné společnosti Ruční papírna Velké Losiny a.s.

Velkolosinská manufaktura dnes patří k nejstarším doposud pracujícím podnikům svého druhu v Evropě. Ruční papír se zde stále vyrábí tradičním postupem z bavlny a lnu. Pro svou vysokou kvalitu a staletou trvanlivost se používá zejména ve výtvarném umění, pro významnou osobní i firemní korespondenci, reprezentační účely, k tisku bibliofilií a rovněž v knižní umělecké a restaurátorské praxi. Ručně čerpané papíry a dnešní sortiment exkluzivních výrobků z nich získaly trvalé místo a oblibu u příznivců tradičních českých rukodělných výrobků.

Od poloviny 70. let 20. století prošel celý areál několika etapami nákladných rekonstrukcí a oprav, které pokračují i v současné době. Unikátní areál významné technické památky, která zejména z pohledu více jak čtyřsetleté kontinuity tradiční ruční papírenské výroby nemá v oblasti střední Evropy obdoby, byl v roce 2002 vládou České republiky prohlášen národní kulturní památkou.

Květná zahrada, jejíž hlavní část byla vybudována mezi léty 1665-1675, se stala vrcholným stavebním podnikem olomouckého biskupa Karla II. Lichtensteina -- Castelcorna. Mimo vlastní představy opírající se o bohaté umělecké sbírky si pro uskutečnění svých velkorysých plánů povolal dva císařské architekty Filiberta Lucheseho a Giovanni Pietro Tencallu. Vedle nich se na výzdobě zdejší zahrady podílela celá řada dalších umělců.

Květná zahrada (původně Libosad) v sobě zahrnuje přelomovou fázi vývoje evropského zahradního umění. Na jedné straně ještě stále připomíná pozdně renesanční italské a zaalpské zahrady (vila d´Este v Tivoli, vila Doria Pamphili v Římě, rezidenční zahrada v Mnichově, Hortus Palatinus v Heidelbergu, Neugebäude u Vídně a vila Angiana v Belgii), na straně druhé však již otevírá cestu francouzskému barokně klasicistnímu typu (Versailles). Jedinečnost zahrady však nespočívá pouze v této své vnitřní originální dualitě či ve vysoké umělecké a historické hodnotě, ale také v tom, že je dnes prakticky jediným představitelem obdobně komponovaného celku v Evropě.

Centrální partii Květné zahrady, která je koncipována na půdoryse protáhlého obdélníka s množstvím geometricky stříhané zeleně a doprovodných architektonických i výtvarných zastavení (okrasné partery, kašny Lví a Tritónů, Rotunda, labyrinty, vodní plochy, kuželna a Jahodové kopečky), tvoří dvě části -- květnice a štěpnice.

Toto základní formální rozložení organicky doplňovaly z východní strany -- od města -- dnes již zaniklé další přilehlé okrasné či hospodářské prostory (Oranžerie, Holandská zahrada, skleníky, hospodářský dvůr, Bažantnice, Králičí kopeček a Voliéra).

Výraznější proměny doznala Květná zahrada až ve 40. letech 19. století. Architekt Anton Arche navrhl na místě zahradníkova domu objekt charakteristický jemným užitím palladiánských a romantizujících motivů. Dvůr po stranách uzavřel dvojicí velkoryse pojatých skleníků v jemně romantizujícím stylu -- Teplý a Studený. Soustava tří objektů byla záměrně komponovaná tak, aby vytvořila motiv čestného nádvoří -- cour d´honneur. Z původně utilitárního zázemí vybudoval Arche nový reprezentativní vstup do zahrady.

Revitalizace narušených částí Květné zahrady se ujal v padesátých letech 20. století architekt Pavel Janák. Na jeho práci navázali architekti Dušan Riedl a Jan Němec, když v roce 1964 připravili projekt její celkové rehabilitace, která však nikdy nedošel svého naplnění.

Počátky budování kroměřížské Podzámecké zahrady sahají ke sklonku středověku a rané renesanci, kdy vyrostla při zámku nejen tehdy obvyklá užitková, ale především menší obora pro chov vysoké zvěře a okrasná zahrada s několika vodními prvky a řadou okrasných bohatě tvarovaných záhonů.

Barokní proměna v okrasní parter přišla ke konci 17. věku s nástupem vzdělaného a kultivovaného Karla II. Liechtensteina -- Castelcorna na biskupský stolec. Ústředním akcentem díla se však staly bohatě dekorované interiéry zámecké saly terreny ukryté v potemnělých sálech zámeckého přízemí.

Rok 1777 znamenal pro olomouckou diecézi vrcholný okamžik. Biskupství bylo totiž povýšeno na arcibiskupství -- prvním arcibiskupem byl zvolen Antonín Theodor Colloredo -- Waldsee; do kroměřížského prostředí především vstoupil originální proměnou Podzámecké zahrady v Sentimentální park středoevropského typu -- tedy kombinaci formálního rokokového parteru s přírodně komponovanými kabinety s množstvím kuriózních stavebních doplňků, ať již v řeckém, čínském, tureckém, tichomořském či jiném stylu.

Nejradikálnější přestavba však Podzámeckou zahradu čekala po příchodu nového arcibiskupa Ferdinanda Marii Chotka a jeho dvorního architekta Antona Archeho v první třetině 19. století; společně pak připravili koncept proměny sentimentální zahrady v romantický přírodně-krajinářský park s množstvím drobných staveb a instalovaných objektů v duchu idejí německého knížete Hermanna von Pücklera-Muskau. Chotek se však plného vyznění své představy nedožil. V sotva započatém díle mohl od roku 1837 pokračovat jeho nástupce Maxmilián Josef Sommerau -- Beeckh. V prostředí Podzámecké zahrady se tak propojily dva významné dobové proudy -- romantický vztah k přírodě projevující se v parkové koncepci a Archeho neoklasicistní, antikizující stavby.