Foto & Video JirposFilm.

Květná zahrada, jejíž hlavní část byla vybudována mezi léty 1665-1675, se stala vrcholným stavebním podnikem olomouckého biskupa Karla II. Lichtensteina -- Castelcorna. Mimo vlastní představy opírající se o bohaté umělecké sbírky si pro uskutečnění svých velkorysých plánů povolal dva císařské architekty Filiberta Lucheseho a Giovanni Pietro Tencallu. Vedle nich se na výzdobě zdejší zahrady podílela celá řada dalších umělců.

Květná zahrada (původně Libosad) v sobě zahrnuje přelomovou fázi vývoje evropského zahradního umění. Na jedné straně ještě stále připomíná pozdně renesanční italské a zaalpské zahrady (vila d´Este v Tivoli, vila Doria Pamphili v Římě, rezidenční zahrada v Mnichově, Hortus Palatinus v Heidelbergu, Neugebäude u Vídně a vila Angiana v Belgii), na straně druhé však již otevírá cestu francouzskému barokně klasicistnímu typu (Versailles). Jedinečnost zahrady však nespočívá pouze v této své vnitřní originální dualitě či ve vysoké umělecké a historické hodnotě, ale také v tom, že je dnes prakticky jediným představitelem obdobně komponovaného celku v Evropě.

Centrální partii Květné zahrady, která je koncipována na půdoryse protáhlého obdélníka s množstvím geometricky stříhané zeleně a doprovodných architektonických i výtvarných zastavení (okrasné partery, kašny Lví a Tritónů, Rotunda, labyrinty, vodní plochy, kuželna a Jahodové kopečky), tvoří dvě části -- květnice a štěpnice.

Toto základní formální rozložení organicky doplňovaly z východní strany -- od města -- dnes již zaniklé další přilehlé okrasné či hospodářské prostory (Oranžerie, Holandská zahrada, skleníky, hospodářský dvůr, Bažantnice, Králičí kopeček a Voliéra).

Výraznější proměny doznala Květná zahrada až ve 40. letech 19. století. Architekt Anton Arche navrhl na místě zahradníkova domu objekt charakteristický jemným užitím palladiánských a romantizujících motivů. Dvůr po stranách uzavřel dvojicí velkoryse pojatých skleníků v jemně romantizujícím stylu -- Teplý a Studený. Soustava tří objektů byla záměrně komponovaná tak, aby vytvořila motiv čestného nádvoří -- cour d´honneur. Z původně utilitárního zázemí vybudoval Arche nový reprezentativní vstup do zahrady.

Revitalizace narušených částí Květné zahrady se ujal v padesátých letech 20. století architekt Pavel Janák. Na jeho práci navázali architekti Dušan Riedl a Jan Němec, když v roce 1964 připravili projekt její celkové rehabilitace, která však nikdy nedošel svého naplnění.

Počátky budování kroměřížské Podzámecké zahrady sahají ke sklonku středověku a rané renesanci, kdy vyrostla při zámku nejen tehdy obvyklá užitková, ale především menší obora pro chov vysoké zvěře a okrasná zahrada s několika vodními prvky a řadou okrasných bohatě tvarovaných záhonů.

Barokní proměna v okrasní parter přišla ke konci 17. věku s nástupem vzdělaného a kultivovaného Karla II. Liechtensteina -- Castelcorna na biskupský stolec. Ústředním akcentem díla se však staly bohatě dekorované interiéry zámecké saly terreny ukryté v potemnělých sálech zámeckého přízemí.

Rok 1777 znamenal pro olomouckou diecézi vrcholný okamžik. Biskupství bylo totiž povýšeno na arcibiskupství -- prvním arcibiskupem byl zvolen Antonín Theodor Colloredo -- Waldsee; do kroměřížského prostředí především vstoupil originální proměnou Podzámecké zahrady v Sentimentální park středoevropského typu -- tedy kombinaci formálního rokokového parteru s přírodně komponovanými kabinety s množstvím kuriózních stavebních doplňků, ať již v řeckém, čínském, tureckém, tichomořském či jiném stylu.

Nejradikálnější přestavba však Podzámeckou zahradu čekala po příchodu nového arcibiskupa Ferdinanda Marii Chotka a jeho dvorního architekta Antona Archeho v první třetině 19. století; společně pak připravili koncept proměny sentimentální zahrady v romantický přírodně-krajinářský park s množstvím drobných staveb a instalovaných objektů v duchu idejí německého knížete Hermanna von Pücklera-Muskau. Chotek se však plného vyznění své představy nedožil. V sotva započatém díle mohl od roku 1837 pokračovat jeho nástupce Maxmilián Josef Sommerau -- Beeckh. V prostředí Podzámecké zahrady se tak propojily dva významné dobové proudy -- romantický vztah k přírodě projevující se v parkové koncepci a Archeho neoklasicistní, antikizující stavby.